Mám kamaráda, velkého, s velkým K.
Kdo ostatně Vás dnes nechá u sebe 2 roky přespávat, když jste úplně na dně?
Nejsem pijan, ani násilník, ani povaleč.
Jen jsem věřil a miloval.
Věřil vlastní ženě a vlastnímu synovi.
A také Bohu.

Zpět ke Kamarádovi.
Bydlí daleko v lese. Je to kouzelné místo, ale ...
Je tam se ženou, na odpočinku, v malém domečku, do toho já.
Dozrál čas ponechat jim opět soukromí.

Jako na zavolanou jsem se dozvěděl, že otevírají v Rožnově denní centrum s noclehárnou pro nás, lidičky, fakticky bez ničeho.
Rozloučil jsem se s Kamarádem a jeho ženou, vzal svůj baťoh a šel těch 7 km lesem.
Šel jsem tam.
Tedy sem.
Do ELIMU.
Páni, koukal jsem na tu novotu, čistotu, vdechoval vůni.
Zde zůstanu člověkem.
Pominu-li azyl u již zmíněného přítele, ani jsem už nevěřil, že ještě někdy budu spát v čistých peřinách na opravdické posteli.
Mít možnost dát si horkou sprchu, sladké kafe, jen tak si sednout v teple, přečíst knížku, poklábosit.
Mám zde své místo a jsem tomu rád.

Abych nezapomněl.
Jsem důchodce, pracoval jsem celý život.
I nyní mám brigády.
Musím.
Splácím.
Ne za sebe, ale za syna.
Žil jsem poctivě.
Jak už jsem říkal,
měl jsem rád, moc rád a věřil jsem.
V Boha věřím ještě víc.
Své rodině již nikoliv.