Bylo to na podzim 2014, kdy jsem skončil na ulici. Byly za tím rodinné problémy a rozchod s bývalou přítelkyní, který jsem neustál. Bydlel jsem tehdy u ní, trávil jsem tam většinu svého času. A tak se stalo, že jsem se po rozchodu neměl kam vrátit. Po rozchodu jsem už ani nedokázal chodit dál do práce, jak mě to vzalo. Spal jsem pak všude, kde se dalo. Třeba na vlakovém nádraží, ve vchodech paneláků, nebo jsem nespal vůbec. Neměl jsem možnost se někde umýt. Cítil jsem se hnusně, špinavě... Byl jsem bez prostředků, nevěděl jsem, kam a na koho se obrátit, aby mi pomohl. Jedl jsem, co se dalo, vracel jsem pivní lahve, co jsem našel. Já sám jsem ale alkohol vůbec nepil ani jsem nebral žádné drogy. Prostě jsem byl obyčejný normální kluk, akorát na ulici. Na ulici bylo těžké to, že jsem byl na všechno sám. S nikým na ulici jsem se nebavil, nedal jsem se dohromady s žádnou bandou. Byl jsem tam sám za sebe. Stranil jsem se společnosti, vyhýbal jsem se lidem. Hrozně jsem se styděl. Bylo mně hanba, cítil jsem se blbě. Člověk když je venku, tak je to zdlouhavé. Pořád jen někam chodí a neví vlastně kam. Pořád kolem města. Takový stereotyp. Je to nudné a zároveň nepříjemné.
Jednoho dne, když jsem seděl na lavičce na vlakovém nádraží, mě oslovila paní, a zeptala se mě, jestli jsem bezdomovec. Řekl jsem, že ne, jelikož jsem se za to styděl. Další den tam opět byla, zeptala se mě na to stejné. To už jsem se přiznal. Nabídla mi minerálku, rohlíky a paštiku. Nabídla mi taky pomoc. Řekla mi, že na Vsetíně je denní centrum pro bezdomovce a nasměrovala mě tam. Když jsem tam přišel, nabídli mi, že se můžu osprchovat, a potom mi pomohli na úřadech, kde byli se mnou při vyřízení dávek pomoci v hmotné nouzi a při evidenci na úřadu práce. Pak mi nabídli, jestli nechci přespat na noclehárně, tak jsem to využil. Byl jsem hodně zakřiknutý, nemluvný, měl jsem strach z lidí, kteří tam taky přespávali. Bral jsem to jako nouzové řešení, ale necítil jsem se moc dobře v takové společnosti. S nikým jsem se tam moc nebavil, staral jsem se sám o sebe, druhé jsem neřešil. Moje dny vypadaly tak, že po přespání na noclehárně jsem šel vždy do města a čekal jsem, než se otevře denní centrum. Většinu dne jsem trávil v denním centru. Když už jsem pak dostal sociální dávky a měl peníze, tak jsem si koupil něco k jídlu a v denním centru pak i něco uvařil. Odpoledne, když v denním centru zavřeli, jsem šel do města a tam pochodoval a krátil si čas, než se otevře noclehárna. Po celou tu dobu mi pomáhala i ta paní, která mě oslovila na nádraží.
Pak se uvolnilo místo v azylovém domě. Vyřídil jsem si lékařské prohlídky potřebné k pobytu a téhož dne jsem už nastoupil. Chvíli, asi 14 dní, mi trvalo, než jsem se tam rozkoukal. Byl jsem na pokoji č. 4 se dvěma spolubydlícími. Ti byli bezproblémoví. Vycházeli jsme spolu dobře. Snažil jsem se tam zapadnout. Po těch 14 dnech už jsem se otrkal a začal navazovat vztahy s ostatními. V azylovém domě jsem dělal pracovní terapii, chodil jsem pomáhat se vším, co se dalo. Hráli jsme šipky, pétanque. To mě bavilo. Většinu času jsem se díval na televizi v kulturní místnosti a sháněl jsem si práci. Se sociální pracovnicí jsme řešili dluhy, které mi vznikly pobytem na ulici, protože jsem předtím nebyl veden na úřadu práce ani jsem si neplatil sám zdravotní pojištění. Bral jsem azylový dům jako odrazový můstek, protože jsem věděl, že tam nemůžu být napořád a není můj smysl života bydlet na azyláku. Nejvíc mi to pomohlo v tom, že jsem měl kde přespat, kde si navařit a žít takřka normální život. Jen jsem neměl pro sebe tolik soukromí. Všude někdo pořád byl.
Věděl jsem, že tam nemůžu a ani nechci zůstat napořád, proto jsem si začal hledat práci a jiné bydlení. Brzy, asi za dva měsíce, jsem už nastoupil do jedné firmy jako pracovník bezpečnostní agentury. Práci jsem dobře zvládal, snažil jsem se zapadnout do kolektivu, práce mě bavila. Nikomu jsem ale neřekl, že bydlím na azyláku, věděl to jenom šéf. Nechtěl jsem nikde rozšiřovat, že tam bydlím, aby se na mě lidi nedívali nějak divně. Za další dva měsíce už jsem podepisoval podnájemní smlouvu na byt, který jsem si sám našel přes internet. Se sociální pracovnicí jsme řešili ve spolupráci s úřadem práce možnosti úhrady potřebné kauce, kterou pronajímatel požadoval. Klaplo to a měl jsem konečně klíče od bytu v kapse.
Když jsem za sebou zavřel poprvé dveře, bylo tam ticho. Holé zdi a prázdný byt. Snažil jsem se ho v rámci svých financí vybavit, ale nebylo to vůbec jednoduché, protože přes polovinu výplaty mi exekučně sráželi. Většinu toho, co mi zbylo, jsem dal za nájem, takže mi zůstalo na jídlo a ostatní potřeby fakt málo. To bylo pro mě hodně těžké, ale byl jsem přesto rád, že dluhy postupně splácím. Bylo to psychicky náročné vidět jen zlomek peněz, které jsem si tvrdě vydělal, protože jsem v práci trávil opravdu co nejvíce času, abych dluhy co nejdříve doplatil. Když mi čas dovolil, chodil jsem do azylového domu, ale už jen na návštěvy za pracovníky, popovídat si s nimi, poradit se, zahrát si hry s klienty a přijít na jiné myšlenky než jen na práci.
Měl jsem pocit, že můj život konečně dostává smysl a že jsem se konečně odrazil ode dna. Za nějaký čas jsem si našel přítelkyni. Hned když jsme se poznali, jsem jí řekl svůj příběh, aby věděla na rovinu, co jsem prožil. Bylo jí mě líto. Říkala, že kdyby mě poznala dřív, vzala by mě k sobě. Máme se spolu dobře. Po roce našeho vztahu se nám teď v květnu narodil syn. Můj život má konečně smysl. Našel jsem štěstí. Pořád chodím do té stejné práce, už to je přes dva roky. V práci se mi daří, dluhy mám zdárně doplaceny a jsem šťastný taťka. Momentálně zařizujeme větší byt pro naši rodinu. Podařilo se mi taky obnovit vztahy s mou rodinou, která mě tehdy v té těžké situaci nepodržela. Odpustil jsem jim, ale trvalo to. Mám to prostě pořád někde v sobě, ale nedávám jim to najevo.
Život mě naučil, že když člověk chce, tak to jde. Měl jsem samozřejmě momenty, kdy jsem to chtěl vzdát. Třeba Vánoce venku byly smutné, ale věděl jsem, že musím bojovat sám za sebe. Pobyt v azylovém domě mě naučil soběstačnosti, naučil jsem se, jak jednat na úřadech, jak řešit různé problémy, kam jít, když potřebuji pomoc. Teď už bych věděl, na koho a kde se můžu obrátit. Ale věřím, že už to nebudu nikdy potřebovat, protože dělám vše pro to, aby se to už znova nestalo.
Bývalý uživatel, 26 let

 

Mapa stránek

O nás

O společnosti
Podporují nás
Volná pracovní místa
Projekty EU
Co je za námi
Výroční zprávy
GDPR

 

 

Sociální služby

Azylový dům
Noclehárna
Denní centrum
Terénní práce
Sociální rehabilitace

 

Atletický klub

O nás
Aktuality
Podporují nás
Fotogalerie
GDPR

 

 

Podpořte nás


 

Kontakty

Kontakty

 Elim Vsetín, o.p.s.    IČ: 01955144   sídlo: Horní Jasenka 119, Vsetín   bankovní spojení: 2700485191/2010 - FIO banka, a.s.  

 Copyright © 2009 - 2017 All Rights Reserved.  Programming NOWONET media, s.r.o.  |  Designed by