Tu tašku jsem viděla poprvé na schodišti za Lidovým domem. Byla tam uprostřed kartonů, plastových láhví od vína, nedopalků od cigaret a něčeho, čemu se při troše dobré vůle dalo říkat jídlo. Bylo v ní snad všechno, co její majitel potřeboval. Doklady, oblečení, nůž, noviny, deka... Všechno to dohromady tvořilo jakési zázemí a kousíček pocitu domova.
Byl únor 2015. Déšť se sněhem dopadal na několik posledních schodů. Promočené kartony, na kterých ležel muž. Chlad prostupoval celým jeho tělem. A snad si to ani neuvědomoval. Jeho jedinou možností jak se zahřát bylo pořádně se opít a nepříjemné pocity tak utlumit. Pravidelně jsme se s kolegy z denního centra vraceli na toto místo za Lidovým domem a znovu se snažili o to, aby s námi odjel do centra, kde bychom mu mohli dát suché oblečení, teplé jídlo a prohlédnout jeho bolavé nohy. Vždy to odmítl. Toho dne se ale stalo něco výjimečného. Řekl totiž: „Tak já s vámi pojedu." Tak dlouho jsme na jeho svolení čekali, až mi to nyní přišlo neuvěřitelné, že konečně souhlasí. Kolega s autem byl na místě během chvilky. Společně jsme jej podepřeli a nějakým nepopsatelným manévrem dostali do auta. V tom žalostném stavu si vzpomněl na svou velkou tmavomodrou tašku. Naložili jsme ji. Byla mokrá a špinavá. Musela pak čekat, než kolegové v centru dali jejího majitele do pořádku. Boty mu sundávali jen stěží. Ještě ten den odpoledne se ale ocitla v nemocnici, kde tiše čekala po celý rok. Během této doby byl její majitel vyléčen z oboustranného zápalu plic, byly mu amputovány části obou chodidel. Po dlouhou dobu se pak hojily jeho rány na těle i na duši, neboť si uvědomil a přiznal, a za to si ho velice vážím, že si celou situaci zavinil sám.
Ale pak mu vyrobili protézy, na kterých mohl znovu povstat. A on skutečně povstal. Začal řešit své dluhy, setkávat se s bratrem, zažádal si o byt, rozhodl se, že nebude pít, a učil se chodit o berlích.
Dnes - tedy zhruba po roce od onoho dne, kdy se věci daly do pohybu - jsme byli i s kolegou v bytě tohoto pána. Dnes se totiž stěhoval. Ustýlám mu postel (už není na kartonech), dávám jídlo (koupené v obchodě) do lednice, kolega mu zapojuje jeho novou televizi, dovezli mu vařič, na kterém už ví, co bude vařit, byť na vozíku. Spřádáme plány, co budeme zařizovat v příštích dnech. Najednou mě něco napadne, a tak mu říkám: „Vždyť tyto věci ohledně plateb a úřadů tolik lidí nemá rádo a vy se na ně těšíte!" Říká: „Šest let jsem to neřešil a předtím to dělali rodiče tak, že jsme skončili na ulici. Jsem rád, že můžu mít takové starosti..." A pak sáhne do své cestovní tašky a vytáhne z ní deku. Požádá mě, abych mu ji vytřepala a dala jako přehoz přes postel. Najednou tu tašku vidím na schodišti u Lidového domu. Všechny události od té doby mi prolétly hlavou. Dívám se, jak si ji ukládá do skříně a tiše, o to vroucněji si přeji, ať se tam už nevrátí... Protože od té doby ušel už pořádný kus cesty, přestože má jen berle...

 

Mapa stránek

O nás

Informace o společnosti
Hodnoty
Historie Elimu
Význam loga
Principy naší sociální práce

Podporují nás
Organizační struktura
Volná pracovní místa
Ceník služeb
Projekty EU
Chcete nám přispět?

 

 

Sociální služby

Azylový dům
Noclehárna
Denní centrum
Terénní práce
Sociální rehabilitace

 

Atletický klub

O nás
Aktuality
Naši trenéři

Podporují nás

Fotogalerie
Kontakty
Sportcamp

 

 

Pro média

Výroční zprávy
Logo a grafický manuál

 

Kontakty

Kontakty

                 

 Copyright © 2009 - 2017 All Rights Reserved.  Programming NOWONET media, s.r.o.  |  Designed by