Tu tašku jsem viděla poprvé na schodišti za Lidovým domem. Byla tam uprostřed kartonů, plastových láhví od vína, nedopalků od cigaret a něčeho, čemu se při troše dobré vůle dalo říkat jídlo. Bylo v ní snad všechno, co její majitel potřeboval. Doklady, oblečení, nůž, noviny, deka... Všechno to dohromady tvořilo jakési zázemí a kousíček pocitu domova.
Byl únor 2015. Déšť se sněhem dopadal na několik posledních schodů. Promočené kartony, na kterých ležel muž. Chlad prostupoval celým jeho tělem. A snad si to ani neuvědomoval. Jeho jedinou možností jak se zahřát bylo pořádně se opít a nepříjemné pocity tak utlumit. Pravidelně jsme se s kolegy z denního centra vraceli na toto místo za Lidovým domem a znovu se snažili o to, aby s námi odjel do centra, kde bychom mu mohli dát suché oblečení, teplé jídlo a prohlédnout jeho bolavé nohy. Vždy to odmítl. Toho dne se ale stalo něco výjimečného. Řekl totiž: „Tak já s vámi pojedu." Tak dlouho jsme na jeho svolení čekali, až mi to nyní přišlo neuvěřitelné, že konečně souhlasí. Kolega s autem byl na místě během chvilky. Společně jsme jej podepřeli a nějakým nepopsatelným manévrem dostali do auta. V tom žalostném stavu si vzpomněl na svou velkou tmavomodrou tašku. Naložili jsme ji. Byla mokrá a špinavá. Musela pak čekat, než kolegové v centru dali jejího majitele do pořádku. Boty mu sundávali jen stěží. Ještě ten den odpoledne se ale ocitla v nemocnici, kde tiše čekala po celý rok. Během této doby byl její majitel vyléčen z oboustranného zápalu plic, byly mu amputovány části obou chodidel. Po dlouhou dobu se pak hojily jeho rány na těle i na duši, neboť si uvědomil a přiznal, a za to si ho velice vážím, že si celou situaci zavinil sám.
Ale pak mu vyrobili protézy, na kterých mohl znovu povstat. A on skutečně povstal. Začal řešit své dluhy, setkávat se s bratrem, zažádal si o byt, rozhodl se, že nebude pít, a učil se chodit o berlích.
Dnes - tedy zhruba po roce od onoho dne, kdy se věci daly do pohybu - jsme byli i s kolegou v bytě tohoto pána. Dnes se totiž stěhoval. Ustýlám mu postel (už není na kartonech), dávám jídlo (koupené v obchodě) do lednice, kolega mu zapojuje jeho novou televizi, dovezli mu vařič, na kterém už ví, co bude vařit, byť na vozíku. Spřádáme plány, co budeme zařizovat v příštích dnech. Najednou mě něco napadne, a tak mu říkám: „Vždyť tyto věci ohledně plateb a úřadů tolik lidí nemá rádo a vy se na ně těšíte!" Říká: „Šest let jsem to neřešil a předtím to dělali rodiče tak, že jsme skončili na ulici. Jsem rád, že můžu mít takové starosti..." A pak sáhne do své cestovní tašky a vytáhne z ní deku. Požádá mě, abych mu ji vytřepala a dala jako přehoz přes postel. Najednou tu tašku vidím na schodišti u Lidového domu. Všechny události od té doby mi prolétly hlavou. Dívám se, jak si ji ukládá do skříně a tiše, o to vroucněji si přeji, ať se tam už nevrátí... Protože od té doby ušel už pořádný kus cesty, přestože má jen berle...